Spravedlnost, vzdor, válka.

Ve snaze najít způsob jak se osvobodit z kolotoče konfliktů stojících životy mě ve slabou chvilku napadla otázka, proč že se vlastně vedou tyhle války, a musel jsem si vrazit facku. Důvod je totiž příliš jasný - pro moc a bohatství. Důležitější je otázka proč se vlastně ti obyčejní a vesměs slušní lidé, kteří tyto války bojují rozhodnou podpořit takovou motivaci. Odpověď je, že přesně tohle neudělají.

 

Slýcháme, že spravedlnost je slepá. To je ta, která se řídí pouze tím, co je jí bezesporu známo. Skutečná spravedlnost ale taková není. Ve skutečnosti je v nás zakódována vševědoucí, tvrdá, leckdy až krutá spravedlnost v jejímž prosazování je každý jedinec žalobcem, soudcem i katem. Je to tak z dobrého úsudku přírody, která tak jedná ve prospěch člověka jako tvora utvářejícího smečku. Nedělejme si iluze, že jsme jiní než kterékoli další zvíře. Je to v nás tak hluboko zakořeněno, že bylo zapotřebí tento jev uvažovat v právním rámci jako pojem polehčující okolnosti pro případy vyšetřování násilných činů. Zločin z vášně, dočasné pominutí smyslů, atp. Tvrdé tresty prokazatelně účinně odrazují od porušování pravidel. Vztek, strach, touha, to z nás konec konců dělá lidské bytosti, pohání vpřed a obávat bychom se spíše měli těch, kteří tyto emoce nemají, a ti, kteří jsou řízeni chladnokrevným rozumem. Jsou lidé o lidských pohnutcích tak dobře informováni, že jsou je schopni používat proti těm, kteří tak dobře informováni nejsou. Je s námi neuvěřitelně efektivně manipulováno

Lidí už je strašně moc. Jistě se třeba o partách přátel dá stále uvažovat jako o smečkách ale všichni jsme taky spjati s městem, či velkým množstvím lidí kolem sebe. Z hlediska větších skupin jsme spíš stádo. Je to mimo jiné i z velké části otázka toho, s čím se ten který člověk nejvíce identifikuje. Naštěstí v tak velké skupině bytostí jako je tahle z pro mě neznámých důvodů fungují záchranné mechanismy známé asi především sociologům. Je vlastně zvláštní, když není znám důvod, proč by se mentalita lidí měla chovat podobně jako fyzikální jevy, je ta podobnost často až dech beroucí. Ke každému velkou skupinou zastávanému názoru existuje nějaký kontra, stejně jako říká - tuším že - první Newtonův zákon o silách. Názor je tedy síla a její velikost závisí na tom, kolik lidí je schopno se s ním ztotožnít a zastupovat jej svým hlasem.

Náhle se jednotlivec, člověk, ocitá vprostřed takového stáda, přidává ruku a hlas k posílení názoru, nesejde už na tom, zda správnému či špatnému, člověk totiž slepne strachem a vztekem, přestane v záplavě patetických projevů věnovat pozornost věcným argumentům, nebo prosté lidskosti a dobroty srdce. Pakliže někdo odmítá kompromis, napětí se musí zákonitě stupňovat. Toho všeho jsme v současnosti svědky, navíc i na horizontu nedaleké budoucnosti podvědomně tušíme dík stoupajícímu násilí a roztržkám něco zlého. To nutí jedince neustupovat, co když ztratí i to málo, co jako běžná z ruk do úst žijící bytost má. Ustupovat nebude nikdo, protože každá taková síla směruje strach či vztek předem určeným směrem. Stačí nakreslit obrázek reality správným způsobem.

Takže tak. Kompromis a chladná hlava.