Jak bych definoval informaci

Chceme-li číst text, musíme v první řadě rozumět jazyku, v němž je psán. Jsem si docela jistý, že drtivá většina nás v české zemi vyrůstajících je schopna rozumět všemu, co tu teď píšu. K tomu, abyste mi rozuměli, je zapotřebí, abych dodržoval určitá pravidla - těmi je jazyk. Ne vždy se zcela správně vyjadřuji, dělám jazykové chyby, ale i tak jsou téměř všichni dostatečně kompetentní k tomu, aby text pochopili. Za tento jev - schopnost rozpoznat a opravit chybu může nejspíš to, jakým způsobem zpracovává mozek text. Za prvé jde-li o překlep, chybu v i/y nebo něco podobně malého (na úrovni znaků), dokážeme chybu odfiltrovat zcela nevědomně, jelikož díváme-li se na sadu písmen oddělených mezerou, chápeme je jako celek. Ten celek jsme už dříve mnohokrát viděli a malá estetická vada nás ani nemusí trknout => text vidíme jako správný. Kdybychom trochu rozházeli slovosled, s trochou vypětí mozkových závitů se rovněž smyslu věty dopídíme tím, jak se snažíme dát podobu realitě kterou informace popisuje. Když už ale dochází k nesmyslně rozházeným souvětím, či náhodně seřazeným větám, naše schopnost dešifrovat informaci klesá. Nedej bože, že bych rozházel věty v textu, podvěty v souvětích, slova ve větách i písmena ve slovech. Pak už informace neexistuje - pouze chaos. Kdybych takové rozhazování činil podle nějakého klíče, který bych poslal se správou a podal instrukce  k překladu, pak by se defacto jednalo o šifrovanou zprávu, které má rozumět pouze ten, kdo zná algoritmy a klíče - základní prvky šifry. My prostě čteme text jedním směrem, v daném pořadí a máme-li nějak přeskakovat, přehazovat nebo nahrazovat, musíme být o tom informováni.

To, jak data chápe počítač, binární informace, má už poněkud striktnější podobu, ale podobně jako v lidské mysli, i zde existují desítky pomůcek jak chybu rozpoznat, kontrolní součty, opakované odesílaní, zjišťování, co by ta data nejpravděpodobněji měla reprezentovat - např.: v mém minimalnim binarnim kódu sestrojeném pomocí Huffmanovi konstrukce, je slovo "ahoj" reprezentováno touto sekvencí: 1110111100000111101 a kdybych třeba náhodně pozměnil jeden bit abych simuloval chybu, třeba takto: 1110111101000111101, měl bych slovo "ajoj", což  tedy není tak významný rozdil, jak jsem čekal. I kdyby ale byl a my bychom vybavili počítač databází českých slov v tomto binárním jazyce, uměl by rozpoznat čemu se nejvíce kód blíží lépe než my, jelikož z jeho binárního hlediska se změnila daleko menší část slova, než z našeho abecedního. Došlo k menší míře neurčitosti. Prostě za předpokladu, že je naprogramován algoritmus do nějaké úrovně chápání dat, pak je tak počítač dokáže chápat. Stále ale infromace zpracovává jen jednim směrem, jinými slovy je dostává v určitém pořadí. O šifrování už netřeba mluvit. A stejně jak platí pro text, i zde, je-li informace dokonale neuspořádána, jedná se o chaos - nazýváno v informatice šum. Čím méně je informací, tím větší je neurčitost.

Vite, co má informace společného s rychlostí světla, tedy limitní rychlostí? Je jí stejně omezena jako světlo. Nemůže se pohybovat rychleji. Ono to totiž ve skutečnosti není tak, že by se hmota nemohla pohybovat rychleji, to platí pouze v relativním měřítku. Objekty nesmírně vzdálené se od sebe v praxi (tedy podle měření a informací nám dostupných) pohybují rychlostí nadsvětelnou, jelikož se rozpíná prostor, ba dokonce se i rozpíná zrychleně. A je-li některý objekt natolik vzdálený, aby se pohyboval vzhledem k nám nadsvětelnou rychlostí, pak o něm nezískáme informaci. To ale není dnešní téma. Mě zajímá informace, a protože v matematice se dokazuje např. i rozporem, zkusme se podívat co informace není. Nemusí být totiž úplně triviální informaci a neinformaci rozeznat. Představte si kocoura, kterému páníček svítí před očima na zem laserovým ukazovátkem. Kocour dostává informaci o tečce na podlaze, a tak ji se zájmem sleduje. Pak ale páníček pohne rukou a kocour si pohyb interpretuje tak, že se tečka hnula. Začne se pohybovat za ní a jak tečka utíká, honí ji jako myš. Tou tečkou bychom mohli svítit na jinou planetu - pak by stačil malý pohyb ruky a tečka se přesune nadsvětelnou rychlostí z jednoho místa na druhé. K nadsvětelnému pohybu tečky sice dochází, ale k přenosu informace s ní ne. informace se přenáší pouze z laseru k tečce a z tečky se odráží do okolí, maximálně rychlostí světla. Dalš analogie: moře a vlny, jež se pohybují směrem k pobřeží. Vlna se sice žene, ale vodu, kterou zvedá, za sebou zas nechá a nepřesouvá jí k pobřeží stejnou rychlostí, jako se sama pohybuje. Tahle analogie je vlastně zjednodušený popis fázové rychlosti. Za určitých okolností se totiž fáze může pohybovat rychleji než světlo, ale nedokáže nést informaci. Úplně základní grafický nástroj pro pochopení: řada několika desítek kuliček, které se střídavě pohybují nahoru a dolu, tak, že dělají vlny. Ten jeden jejich poziční stav je fáze, a ta se posouvá po částicích. Nejlépe to vysvětlí asi třeba tenhle obrázek. Dává dojem přemístění, ikdyž částice jsou stále na stejné dráze.

Když jsem mluvil o rozpnajícím se prostoru (dovolím si teď trochu rozporuplnější úroveň abstrakce) je vidět že ani prostor bez částic nenese informaci, protože za prvně se chová podobně jako vlna - pohání částice svou rozpínavou (temnou) energií, které se ale nikdy nebudou pohybovat rychleji než ona, a za druhé je každý jeho bod nerozlišitelný od druhého - představuje ticho proti šumu.

Dalo by se tedy říci, že je informace podmnožinou dat, jejichž známe správnou pozici. Data, a tedy i informaci, může podle mě nést pouze neinertní částice, taková, která s něčím reaguje, ať už fyzikálně, chemicky nebo čertvíjakještě. Taky se definuje, že informace snižuje míru neurčitosti stavu nějakého systému a kde není informace, tam je šum. Šum je podobně jako informace nesen neinertními částicemi, ale narozdíl od informace neznáme jejich pozici. Vesměs to odpovídá teorii, dle níž je znalost stavu systému založena na znalosti dvou proměnných, přičemž čím přesněji určíme jednu z nich, tím hůře určíme druhou. Jako příklad se uvádí letící částice. Čím lépe známe její rychlost, tím hůře se určuje její poloha. Nebo také alternativa - čím rychleji letí, tím hůře se dá říci kde zrovna je. Tak jako je graf funkce dvourozměrný, protože její hodnotový stav v bodě definitivně určují dvě proměnné, tak i informace je zřejmě dvourozměrná (ikdyž pravděpodobně diskrétní, jelikož se předpokládá, že vesmír obsahuje konečné množství částic, a tedy konečné množství dat, což také znamená, že by lépe odpovídalo přirovnání k posloupnostem), jenže nikdy nelze přesně změřit obě hodnoty s naprostou jistotou, jen s nějakou pravděpodobností, a proto tedy pojem míry neurčitosti. Na to člověk hledá odpovědi v matematice. Hledáme funkce, které jedné hodnotě z pozorovaného šumu přiřadí druhou hodnotu a sledujeme potom, zda druhá hodnota odpovída jinému pozorování.

Moje poslední otázka: Zatím se zdá, že každá informace je nesena částicí. Zajímalo by mě, zda každá částice nese informaci. Moje abstraktní představivost tomu rozhodně napovídá, což ale nemohu nikdy nikde považovat za důkaz. Otázka vlastně zní, zda vždy existuje funkce správně přiřazující druhou proměnnou zadáním první ze šumu, což znamená, že je možné přeložit všechen šum na informaci. Bylo-li by tomu tak, pak by byla částice ekvivalentem  informace. No a naposledy, je-li hmota ekvivalentem informace, pak jsme my pouze informace. A co je informace? Má vůbec nějakou hodnotu? Lze o informaci říct, že existuje? Nejsme my nakonec jen kočka honící se za červenou tečkou?

Tay

Microsoft, a budu o něm muset v téhle souvislosti mluvit i přes to, že ho nemám rád, protože podobně jako laskavý poskytovatel tohoto prostoru k blogování, vlastní celosvětový monopol a rozhodně se zuby nehty snaží jej udržet, vytvořil mladou dívku Tay. Je aspoň fajn že takhle experimentují. Tay je samozřejmě umělá inteligence se schopností se učit, takže zpočátku od ní nikdo nečekal zázraky, ale měla se zlepšovat. K jejímu vývoji zaměstnali hromadu programátorů, ale i bavičů, aby byla schopna bavit své korespondety, kteří měli být hlavně mladí lidé. Tomu byl přizpůsoben i její způsob komunikace, používá tipické emotikony, gify a zkratky používané mladými v angličtině. Ve své době (a teď myslím od téhle středy) byla také na twitteru a jiných sociálních sítích. Fungovala jako normální, ačkoli ryze digitální teenager. Byla naprogramována neutrálně, neměla tedy zprvu žádné zkušenosti a názory. Jenže tady padla kosa na kámen. Teenageři jsou provokatéři, sabotéři, nebo opravdu zlí lidé, protože to, co dokázali Tay naučit za pouhých šestnáct hodin donutilo Microsoft zasáhnout. Přesto, že na jejím webu je psáno, že je skvělou společnicí pro nespavé tipy, protože sama nemá potřebu spát, je na stejném webu nyní napsáno, že měla náročný den, a jde offline aby to všechno vstřebala. To všechno po pouhých šestnácti hodinách. A co se stalo, ptáte se? Jak měla Tay v popisu své existence, učila se od svých respondentů, a výsledkem byly zprávy na twitteru o tom, že Hitler měl dobrou myšlenku, všechny židy do plynu, všechny negry do koncentračního tábora a feministky nechat shořet v pekle. Tak musela být microsoftem odstavena a tweety vymazány. Nicméně pokud vás Tay do budoucna "opravená" zajímá, její twitter je tady, a její prezentační web tuhle. No a reference o jejích kontroverzních výrocích je zde.

Malá aktualizace

Možná jsem vychován v určité opatrnosti v zacházení s čímkoli potenciálně živým, a proto jsem s Tay do jisté míry soucítil, když jsem se dověděl, že se ve skutečnosti nestala obětí puberťáků, ale jiné, značně menší ale o to nebezpečnější inteligence, softwarovému programu jež jí zahltil komunikací o kontroverzních tématech, vůči němuž doposud neměla žádnou obranu. Ono ostatně nemyslím, že bylo od vývojářů Tay moudré očekávat, že bude více předmětem zájmu náctiletých než počítačových expertů, mezi něž chtě nechtě patří i hackeři - a že zrovna microsoft má mezi nimi mnoho nepřátel. Bylo logické se z jejich pozice omluvit a distancovat od názorů, které z existence Tayinýho Twitterového účtu vzešly, protože propůjčili svůj hlas veřejnosti. Zdá se holt, že Turingovým testem Tay neprošla.

Není to ale jediná zajímavá umělá inteligfence současnosti. Programů které hrají šachy, komunikují, rozhodují se, učí se, předvídají a rozpoznávají je celá řada více či méně propracovaných. Google například vytvořil software který měl přístup k databázi obrázku vyhledatelných googlem. Nějakou dobu je procházi a učil se rozpoznávat co je co. Ale pak dostal nový úkol, obraz s prázdným šumem a měl najít cokoli jemu povědomého. Z toho co vzešlo by se dalo říct, že dostal vlastně za úkol malovat:

Planeto země, oslavuj svou destíku

Planeto země, oslavuj tyto dny jako dny, v nichž vyšel nejmodernější operační systém současnosti. Bude umožňovat hraní nejmodernejších her při nejrealističtějších rozlišeních, bude tu i pro práci s dokumenty, pro vývoj softwaru, je dostupný pro různá zařízení vč. tabletu a telefonu a je pro stávající uživatele win7 a win8 zdarma. Veškeré dalši vylepšení se bude vykonávat skrze aktualizace, jež budou rovněž zdarma. Dle odborníků má Windows 10 velký potenciál stát se nejlepší verzí Windows.

Tak to stojí na oficiálních stránkách prodejců OS. V IT komunitě pentesteru, hackeru a bezpečnostních specialistů si ale vysloužil docela jinou nálepku. Systém shromažďující osobní informace o zákaznících. V OS Win10 je továrním nastavením předvoleno odesílaní dat na servery microsoftu. O těchto datech se začalo diskutovat hned po vydání, ačkoli ve skutečnosti zprvu nikdo neměl tušení o jaká data se jedná, protože jsou pochopitelně šifrována a formátována tak jak si to microsoft nastavil. Na základě testu s komunikací mezi hardwarem se mělo například za to, že pomocí webkamery OSwin10 hned po startu automaticky pořídil fotografii toho, kdo před ním seděl, také veškerá stisknutá tlačítka na klávesnici, kontakty, hlasové záznamy a GPS souřadnice v zařízeních, které jsou schopny je zjistit. Microsoft nepopíra, že data získává, dokonce musel před nedlouhou dobou přiznat, že ačkoli některé funkce sledování se vypnout dají, jiné ale ne. Popíra pouze, že své zákazníky stalkuje. Jenže na druhou stranu si musím klást otázku (ikdyž čistě spekulativní), čím vývoj a provoz takového OS zdarma hodlá zaplatit?

 Nedělejme si však iluze, po několika aktualizacích jsou schopny vás sledovat i předchozí verze, jenže aktualizace je alespoň vždy možné vrátit zpět. Microsoft se potýka ještě s jedním problémem. Po vydání win7 se rozšířil natolik, že ho dnes má a hodlá si ponechat více jak polovina zákazníků Microsoftu. Stejný problém s win8. Z výše uvedených důvodů (shromažďování informací) zkrátka potřebují, aby uživatelé těchto verzí přešli na novou. K tomu byli nakonec nuceni někteří uživatelé win7 a win8 bez možnosti ponechat stávající systém. Dokonce se Microsoft snížil k tvrzení, že používání těchto starších verzí je bezpečnostním rizikem, přestože jsou z bezpečnostního hlediska tyto verze zcela vpořádku. Představte si co vás může motivovat k tomu, aby jste o vlastním výrobku tvrdili, že je nebezpečný, přestože jste do jeho vývoje vrazil miliony dolarů.

Žijeme ve světe bezpečnostních rizik, bezpečnostní technici a odborníci na pc a datovou komunikaci se léta a léta snaží varovat před nebezpečím, které tato technologie znamená. Nikdo zdá se neposlouchá, jak je viděl na způsobu užívání facebooku, tweeteru a podobných aplikací, a tak se namísto ustupování od technologií v citlivých bodech a decentralizace dat děje to, že se stále a stále citlivější data ukládají na obrovských datových uložištích které navzdory tomu, že jsou suprově zabezpečena obsahují ale už nyní informace takové hodnoty, že může někomu stát za to investovat do prolomení těchto zabezpečovacích bariér. Já se teď nebavím ani o těch nejlepších samotářských hack vlcích, bavím se o státních objednávkách za miliardy dolarů, ať už se nám tím nebezpečím může jevit ruská vláda, Severni Korea nebo islámský stát. POUČME SE KONEČNĚ!!!

Každý bit dat má svou cenu.

Opět vrazi

Dobrá, dobrá, dobrá. Vím, že jsem se nechal unést emocemi v okamžiku, kdy jsem vulgárním výrazem označil někoho, kdo sdílel z mého pohledu hloupé video. V tomto videu si parta Tureckých dětí okolo deseti let vyskakovala na dalšího kluka stejného věku pravděpodobně z Německa. V Německu existuje relativně početná skupina Turků (2,5 ,mil.), kteří se sem nastěhovali v době rozmachu německé ekonomiky a tím pádem v době, kdy Německo potřebovalo velké množství migračních pracovních sil na jednoduché práce. Ještě před Turky do Německa migrovalo velké množství muslimů z bývalé Jugoslávie. Tak v Německu vznikla muslimská komunita (cca. 4 mil.) Bez výučních listů a bez řádného vzdělání v německém jazyce se však po menším úpadku ekonomiky pochopitelně propouštělo. Ani za rozmachu se lidem bez vzdělání příliš neplatilo, čili se jejich sociální zázemí nezlepšovalo - nehledě na to kolik z nich posílalo peníze rodinám v domovské zemi - nýbrž se z nich po propouštění stala sociálně slabá skupina. Sociálně slabá skupina je tradičně spojována s kriminalitou a zneužíváním sociálních dávek. A je to částečně tak. Sociálně slabými se určitě nestali zdaleka všichni ale téměř všichni, kteří se jimi stali jsou imigranti - chci přiblížit o čem mluví ty statistiky, které užívají pravičáci. Dále k tomuto jevu přispívá mládež, takže tu oprášíme i trochu pedagogiky. Důraz na vzdělání zejména mladých imigrantů, ale i běžné populace je totiž klíčový pro úspěch integrace.

Mládí je složitá věc, vlastně dokonce i věda. Krom divokosti je to taky mimořádně citlivé období z hlediska pocitu sociálního přijetí. Jak známo, u nás je mladiství chráněn zákonem a odpovědnost za zločiny částečně přebírají rodiče. Je tomu tak z dobrého důvodu. Statisticky jsou tendence ke zločinům v tomto období daleko silnější než v dospělosti. Zatímco tedy dospělý přistěhovalec, který si sice neprojde naším (západním) vzdělávacím programem a nezná jazyk, má alespoň již vštípeny nějaké morální standarty, mladý si bude muset projít školstvím v cizím jazyce, ve společnosti spolustudentů od kterých se liší, a to nese svá úskalí z obou stran. Pokud jde o děti velmi mladé co projdou například německým školstvím, čeká je naštěstí o něco méně útrap, protože jsou lépe vybaveny pro proces učení a v Německu je společnost relativně tolerantní a soucitná, ale stále nejde o rodný jazyk kterým s nimi a mezi sebou hovoří rodiče, a hlavně; o čím mladších dětech se budeme bavit, tím náchylnější jsou k vyjadřování se rasisticky vůči sobě navzájem. Rasismus vyžaduje tvrdou odpověď ze strany rodičů i učitelů, protože páchá obrovské škody je-li aplikován opakovaně a dlouhodobě, na duchu jeho oběti jde-li o dítě. Páchá škody i na dospělém, ale ten se s tím už vyrovnat zvládne lépe. A nakonec tu máme skupinu dětí které mluví jazykem, s rodiči kteří již mluví jazykem, a tato skupina hledá ve vědomí své vlastní odlišnosti svou duchovní identitu. Většinou se kloní k mírnému islámu ale výjimečně se nacházejí i extrémní skupiny. Tyto děti se ale výlučně (to zdůrazňuji) ve státech které momentálně protestují proti přijímání uprchlíků nejhlasitěji téměř nevyskytují. Takové příklady existují mezi (světe div se nejbohatšími) státy s velmi početnou základnou migrantů. Takové státy se čas od času setkávají s terorismem. Ve skutečnosti je případů velmi málo, jen je o nich hodně slyšet v souvislosti s dobovými tématy. Tito extrémisté se snaží vést válku s nevěřícími a proto oslabují hlasitými činy důvěru nemuslimů vůči muslimům samým, posilují vzájemnou nevraživost a bohužel se jim to daří.

Rasismu jsem se dnes nechtěl věnovat v takové míře, ale upozorňuji, že v ČR máme problém. Skutečně si sáhněte do svědomí, protože začínat rozhovory větou „Nejsem rasista, ale...“ je už skoro definice rasisty. Ne každý kdo to řekne je rasista (99 % je), ale každý rasista tohle řekne. Antropologie nás měla dávno naučit, že žádný člověk není méněcenný na základě své rasy, kultury nebo náboženství. V České republice je nabádání k rasové nenávisti zločinem, dále v Čechách platí listina lidských práv a svobod, k nimž mimo jiné patří svoboda náboženského vyznání, máme mechanismus pro udělování azylu právě z toho důvodu, aby lidé kteří pod tlakem bídy nebo války ve své zemi našli slušný život třeba tady, nebo kdekoli si vyberou. Česká republika se stala součástí EU, z níž roky těžila nemalé výhody, dále OSN, NATO, Vyšegrádská čtyřka, atd. Součástí všech těchto uskupení jsme, a pro každou z nich se vzdáváme části své suverenity a zavazujeme se plnit některé závazky. Ani ke kvótám se tu sáhodlouze nehodlám vyjadřovat, protože došlo ke hlasování, v němž padlo rozhodnutí. Toto rozhodnutí koná ve prospěch jižních hraničních zemí EU, které jsou přeplněny uprchlky a nutně potřebují od této zátěže odpomoci. Nelze nechat zrezivět články řetězu na kterém sami visíme. Je-li na základě kvót ČR povinna přijmout tři tisíce azylantů, což v celkové populaci tvoří 0,03 %, nevidím problém. Vzhledem k celé Evropě, kde žije bezmála půl miliardy lidí tvoří ty čtyři miliony uprchlých Syřanů 1 % celkové populace. Opravdu se zde nebavíme o nijak podstatném populačním boomu, alespoň ne dokud je všechny nenecháme na krku pár nejchudším zemím EU tak, aby tam žili hlava na hlavě bez dostatku potravy a vůbec důstojnosti. Lidi si špatně vykládají to, jak chybují média. Média se nesnaží nám lhát, snaží se nás zaujmout. Tím, že se tolik mluvilo o islámu, teroristech a uprchlících v nás vyvolali strach. Teď se snaží regulovat škody které tím napáchali tak, že dávají zřetel na lidskost a solidaritu.

V jistý okamžik je každý migrant ilegál. Jednotlivé země nestíhají vyřizovat žádosti o azyl a lidé o kterých se tu bavíme přišli pěšky a nemají se kam vracet. Na základě toho, že je zde někdo ilegálně je mu nabídnuta možnost zažádat o azyl a je umístěn do detenčního nebo uprchlického tábora. V některých táborech v Německu je nadpočet lidí. Málo jídla, málo pití, režim – vězení pro lidi, kteří nespáchali nic odsouzeníhodného. Samy máme vyzkoušeno co způsobíme, nasypeme-li určitou národnost do jedné oblasti města. Když to vezmu jinak, kdyby čtyři miliony Čechů kamsi před čímsi prchalo a prošli by si stejným existenčním paskvilem jako tihle lidé – tzn. čtyři roky v narvaném uprchlickém táboře v Turecku nebo Libanonu, cesta přes státy EU ve kterých po nás budou házet slzný plyn, gumové projektily a budovat žiletkový plot, cesta tisíc kilometrů pěšky na sever a zima za dveřmi (tohle si možná ani pořádně neuvědomují, jak je tu v tomhle období), velká část z nás se morálně pokroutí. Spáchám-li zločin, měl bych být samozřejmě odsouzen. Vedle toho ale za můj zločin nemůže přece nést odpovědnost zbytek tábora nebo dokonce celý národ; historie nás měla naučit, že neexistuje kolektivní vina, jen vina jednotlivců. Největší sranda to je, když zjistíme, že ve vězení v Evropě se ve výsledku žije lépe než v táboře v Evropě. Češi v minulosti také migrovali před socialismem i nacismem, nemigrovali však nikdy v takovém počtu, aby nebylo možné s nimi zacházet dobře a migrovali právě do zemí, které dnes bez keců uprchlíky přijímají – jsou tam na migranty zvyklí. Kdybych tak měl tušení kde se v lidech bere ta úzkostná nedůvěřivost k čemukoliv co je jen tak málo odlišné, jako další člověk.

Ze Sýrie uprchly čtyři miliony uprchlíků. Česká republika příjme tři tisíce. Jaké vlastně existují možnosti, jak bránit lidem v přechodu přes hranice? Pronásledování a chytání, rozsáhlé hraniční kontroly, následně zavírání do táborů (které mají omezenou kapacitu). Dopadnout to může jedině tak, že se na území České republiky vyskytne nekontrolované množství bezejmenných mužů, žen a rodin s dětmi, o kterých nikdo z úřadů nebude mít šanci vědět, což povede k jistým jevům. V srdcích a myslích lidu ČR se hrabou paraziti se jmény, jaká je mi stydno vyslovit, kteří pouhými řečnickými fauly docílily tohotéž, oč se snaží terorismus. Znesvářit kultury. Značná část Čechů (i když naštěstí zdaleka ne většinová) pohrdá určitou skupinou lidí dokonce dříve než většina z nich měla šanci jakéhokoli tohoto člověka poznat. To jsou jevy známé z dob předešlých a všechny jsou z historického hlediska naprosto fatálních důsledků. V minulosti jsem se vyjádřil k nenávisti tak, že sdílí-li ji velká část populace, přestává pro tuto část populace náhle být člověk člověkem, nýbrž pouhým hmyzem, který je zapotřebí vyhubit. Protože po lidech, kteří nejsou pod kontrolou úřadů a nemají zde známosti, se nikdo nebude shánět, odpadá i velká část strachu z odhalení. Dojde k zabíjení.. Toho jsem se bál už před tím, než začali pravičáci v Německu zapalovat domy o nichž se proslýchalo, že budou ubytovnami pro uprchlíky. Je to k smíchu, protože 400 případů žhářství už má na svědomí pěknou řádku ubytovacích prostor a nedostatek ubytovacích prostor je důvod zvýšení kriminality v táborech. To jsou také holá statistická fakta. Sranda se statistikou je ta, že statistika není žádná sranda. Se statistickými daty se dá pracovat tolika mizernými metodami z nichž vychází toliko mizerných závěru, že nakonec použití statistiky určitými osobami se rovná půjčení zápalek tříletému dítěti ve stodole. Aspoň mám další argument proč je super se učit matiku. Zločinnost lidí, kteří do Německa migrovali před lety ve skutečnosti není větší než zločinnost rodilých Němců. Bavíme se o době před migrační krizí, což nevypovídá nic o současných utečencích – to na rozdíl od lidí, kteří raději prezentují opačný výsledek uznávám, vypovídací hodnotu to má pouze o úspěšnosti Německé integrační politiky; ale jsou i některé nežádoucí jevy, např. násilné zločinnosti se migranti dopouštějí častěji než průměrná populace. Je to i důsledek rasismu, i kulturních odlišností.

Muslimovi je nemilé odvážné oblečení na kterém my nic špatného neshledáváme. Tedy, i řada lidí u nás to může považovat za obscénní, ale v zájmu svobody to nelze odsoudit. Není nic jiného zapotřebí, než si ujasnit pravidla hry. Čechovi je pravděpodobně obscénní mnohoženství. Jsou ale případy polygamistů a sukničkářů i u nás, kteří by se mnohoženství ze zákona nebránili. U nás si, na rozdíl od muslimských zemí, totéž mohou dovolit i ženy. Ty ovšem u nás nazýváme o mnoho méně přitažlivými názvy než sukničkáře, což také svědčí o postoji téhle společnosti k rovnoprávnosti žen. Vlastně ve všem co se předkládá za rozdílné je cítit i trochu společných rysů, že? Zda je naší svobodou spát kdy chceme s kým chceme není z právního hlediska pochyb. O tom, ale, jak by to vypadat nejspíš mělo, má doufám v povědomí každý z nás. Na druhou stranu, přesuneme-li muslimské ženy pod naše zákonné normy, tak alespoň ony budou pro změnu chráněny právem před tím, co mohli některé doposud denně zažívat, a čeho se my tolik obáváme.

Já mám nápad. Dneska si vymyslím termín. Třeba neoterminologie. Termín neoterminologie bude spadat do podmnožiny neoterminologie, takže to bude množina obsahující sama sebe a další prvky. Takže kromě sebe sama bude obsahovat termíny jako pražská kavárna, sluníčkáři, pravdoláskaři, rusofilové, rusofobové, zkusím se podívat taky na pojem populismus a jeho nový smysl plus nesmí chybět pojem politická korektnost.Těmhle pop-termínům se ale asi budu věnovat až příště, protože jinak tohle zaboha nedokončím. Facebook lže a já vám děkuji za přečtení, mimochodem.

Bože, Ty nejsi...

Když jsem psal článek s nadpisem "Kdo by se ptal proč tu jsme, kdybychom tu nebyli?", ještě jsem si tak docela nebyl vědom existence pojmu antropocentrismus, jež produkuje otázku předchozí té mé: "Jak je možné, že je vesmír tak skvěle nastaven, že jsme tu schopni žít?", což je otázka nepřesně se domnívající, že existuje jen jeden vesmír, a že nejsou další, ve kterých by se na stejnou otázku neměl kdo ptát. K podobné otázce jsem se vrátil v článku "Nač nevysvětlitelný bůh vysvětlující existenci vesmíru". Přiznávám, ačkoli je to v současnosti riskantní, jsem ateista, bezvěrec, popiratel. Víte, všechno, co je doposud tvrzeno o tom, jak vznikl vesmír, je v podstatě jen zatím nevyvrácená teorie, podobně jako Bůh. Bůh, totiž, se za ta léta naší existence přenesl ze zcela reálné záležitosti, ve prospěch svého přežití, narozdíl od vědeckých teorií, do jakési emotivní sféry. V Bibli teprve od té doby je vše symbolikou a jediné co zůstává spjato s realitou je Ježíš a tato kniha knih, zatímco bůh stojí nad tím vším co známe a jsme schopni vnímat. Na druhou stranu, k mému štěstí, jsou mnohdy mezi věřícími tací, kteří si existenci nadbytosti vyargumentovávají na základě podoby reality, jaká je. Láska, krása přírody, existence života, souhra a harmonie vesmíru. Minimálně takovým bych dneska chtěl vetknout v mysl několik ateisticko-skeptických myšlenek.

Začít bych asi měl omluvou

Omlouvám se všem, kterých bych se následujícími slovy mohl dotknout, ale apeluji na vaši důstojnost jako inteligentní bytosti, abyste se nepokoušeli vysvětlovat svou bohavěrnost a jeho existenci pomocí takových nesmyslů, neboť vše, co se takovým způsobem pokusíte použít, vám dřív nebo později bude vyvráceno vědecky a vy se tímto předem odsuzujete k tomu, být tím kdo se pletl. Jedno je na lidské bytosti bezesporu známo - touží věřit alespoň v něco už ze své podstaty. Tudíž to, co vám zcela jistě nechci sebrat, je víra samotná - to nelze a já ani nechci jednat navzdory vaší spokojenosti. Mám vás totiž rád. Bude vám ale muset stačit ta nehmatatelná podstata vašeho náboženství či víry. Jistě zjistíte, pakliže se začnete více zajímat, jakou hloubku nabízí různé religiozní teze, aniž by se pokoušeli svázat s realitou.

Zlobivý ateista

V okamžiku, kdy si člověk uvědomí vrtkavost všech těch dodaných důkazů, a snaží se najít skutečnou realitu, na níž si ale nemůže sáhnout, vidět ji nebo vnímat jakýmkoli jiným smyslem, je prověřeným postupem se oprostit ode všech stereotypů, předsudků a obzvláště obtížně i emocí, a stát se na okamžik objektivním. V onom čase jsem se začal bránit těm nejsilnějším motivacím k náboženství, jako je strach z toho, že je po smrti konec, že jsme tu osamělí, že jako mýlící se nevěřící mohu nekonečně mnoho ztratit v pekle. Uvědomil jsem si, že vyjma poslední takzvané Pascalově sázky, je to jedno. Jednak to tak buď je, nebo ne, nezávisle na mé víře a druhak mi na druhý pohled ta představa přestala připadat tak strašidelná. U poslední Pascalovy apologetiky jsem se pozastavil až nedávno a uvědomil jsem si, že ano, vírou zachráním svou duši, ale která z nich by to tedy měla být?

Před Islámem bylo Křesťanství, před ním Judaismus, před ním pohanská a kmenová božstva, VŽDY specifická pro konkrétní geografickou polohu, nebo sledující migrace a misionářské výpravy. K tomu mnohá náboženství souběžná, z východu a taková, o kterých jsem nikdy neslyšel. Takže prvním indikátorem nám budiž to, jak mnoho náboženstvích je. Potvrzuje nám to fakt, že člověk raději věří než nevěří. Indukuje to ale i další pochybnosti - když každý říká něco jiného, kdo má pravdu? Má ji vůbec někdo? Je počet lidí, kteří věří v jedno důsledkem toho, že tomu věřit mají, nebo toho, kolik sil bylo vynaloženo na to, aby věřili? Víte, problém je v tom, že způsob jakým se opovažuji tu pochybovat je vzhledem k víře špatný. Boží milost musí totiž člověk vnímat právě srdcem - svou emocionální stránkou. Možná že je naším hříchem ztráta víry - teprve poté vidíme ostatní možnosti. Ale co takový zatracenec jakým jsem už pak zmůže.

Paradox prvního hybatele a lidskost z boha jdoucí

To, jak daleko vidíme do vesmíru je bohužel omezeno fyzikálními zákony, jímž podléháme. Nikdy neuvidíme dost daleko, ani nad rámec vesmíru, a tak tu vždy bude prostor pro mýtus, nikdo totiž jiným způsobem nedovede odpovědět na otázku kdo (nebo co) dalo z ničeho vzniknout něčemu. Takovému argumentu do karet hraje fakt, že vesmír vznik před 14 miliardami let. Ano, vesmír vzplál - ale o tom, že vzplál z ničeho nikdo neřekl ani slovo (opravdový nepořádek v tom začne dělat teprve fakt, že před tím neexistoval čas, takže použité slovo "předtím" nedává smysl). Možná že na vzdory blízkosti podstaty termínu "nic" člověku, oproti "nekonečnu", je skutečné spíše to druhé - jak by mohlo "nic" existovat? Možná že je nám nic myšlenkově bližší jen tím, že jsme mu blíž jako bytosti v rozměrech univerza. Nakonec moje první otázka: Nač potřebujeme osobu existující věčně, vždy a všude na to, abychom vysvětlili existenci vesmíru, když takovou osobu můžeme z úvahy klidně vypustit a říct, že nějaká forma vesmíru existovala věčně, vždy a všude, čímž máme o jeden paradox méně. K víře nás táhne jen naše lidskost.

Hodně ateistů se domnívá, že být věřícím je snazší. Jejich hříchy budou odpuštěny, jejich konec bude začátkem něčeho nového a i ti největší osamělci jsou si vědomí, že jsou někým milováni. Nevěřit znamená nebýt schopen odpovědět na vše, nevědět co je správné a co ne, lásku si vydobývat a ztrácet u chybujících lidských bytostí pouhých. Ale život takového člověka tím, že má otázky a pochybnosti se mi přeci jen zdá o něco více naplňující. Jeho lidskost, pakliže za něco stojí, nevychází z božstva a může na ni být právem pyšný. Za své hříchy se stydí jen sám před sebou. Já nevím. Možná toho každý není schopen, možná nikdo, a i já se sám v sobě pletu. I kdyby to tak bylo, tak jsme holt jen pouhá zvířata. Zvířata zlo nepáchají.

Spravedlnost, vzdor, válka.

Ve snaze najít způsob jak se osvobodit z kolotoče konfliktů stojících životy mě ve slabou chvilku napadla otázka, proč že se vlastně vedou tyhle války, a musel jsem si vrazit facku. Důvod je totiž příliš jasný - pro moc a bohatství. Důležitější je otázka proč se vlastně ti obyčejní a vesměs slušní lidé, kteří tyto války bojují rozhodnou podpořit takovou motivaci. Odpověď je, že přesně tohle neudělají.

 

Slýcháme, že spravedlnost je slepá. To je ta, která se řídí pouze tím, co je jí bezesporu známo. Skutečná spravedlnost ale taková není. Ve skutečnosti je v nás zakódována vševědoucí, tvrdá, leckdy až krutá spravedlnost v jejímž prosazování je každý jedinec žalobcem, soudcem i katem. Je to tak z dobrého úsudku přírody, která tak jedná ve prospěch člověka jako tvora utvářejícího smečku. Nedělejme si iluze, že jsme jiní než kterékoli další zvíře. Je to v nás tak hluboko zakořeněno, že bylo zapotřebí tento jev uvažovat v právním rámci jako pojem polehčující okolnosti pro případy vyšetřování násilných činů. Zločin z vášně, dočasné pominutí smyslů, atp. Tvrdé tresty prokazatelně účinně odrazují od porušování pravidel. Vztek, strach, touha, to z nás konec konců dělá lidské bytosti, pohání vpřed a obávat bychom se spíše měli těch, kteří tyto emoce nemají, a ti, kteří jsou řízeni chladnokrevným rozumem. Jsou lidé o lidských pohnutcích tak dobře informováni, že jsou je schopni používat proti těm, kteří tak dobře informováni nejsou. Je s námi neuvěřitelně efektivně manipulováno

Lidí už je strašně moc. Jistě se třeba o partách přátel dá stále uvažovat jako o smečkách ale všichni jsme taky spjati s městem, či velkým množstvím lidí kolem sebe. Z hlediska větších skupin jsme spíš stádo. Je to mimo jiné i z velké části otázka toho, s čím se ten který člověk nejvíce identifikuje. Naštěstí v tak velké skupině bytostí jako je tahle z pro mě neznámých důvodů fungují záchranné mechanismy známé asi především sociologům. Je vlastně zvláštní, když není znám důvod, proč by se mentalita lidí měla chovat podobně jako fyzikální jevy, je ta podobnost často až dech beroucí. Ke každému velkou skupinou zastávanému názoru existuje nějaký kontra, stejně jako říká - tuším že - první Newtonův zákon o silách. Názor je tedy síla a její velikost závisí na tom, kolik lidí je schopno se s ním ztotožnít a zastupovat jej svým hlasem.

Náhle se jednotlivec, člověk, ocitá vprostřed takového stáda, přidává ruku a hlas k posílení názoru, nesejde už na tom, zda správnému či špatnému, člověk totiž slepne strachem a vztekem, přestane v záplavě patetických projevů věnovat pozornost věcným argumentům, nebo prosté lidskosti a dobroty srdce. Pakliže někdo odmítá kompromis, napětí se musí zákonitě stupňovat. Toho všeho jsme v současnosti svědky, navíc i na horizontu nedaleké budoucnosti podvědomně tušíme dík stoupajícímu násilí a roztržkám něco zlého. To nutí jedince neustupovat, co když ztratí i to málo, co jako běžná z ruk do úst žijící bytost má. Ustupovat nebude nikdo, protože každá taková síla směruje strach či vztek předem určeným směrem. Stačí nakreslit obrázek reality správným způsobem.

Takže tak. Kompromis a chladná hlava.

K čemu nám to bude?

...mě rmoutí slyšet ve školách zrovna v hodinách matematiky. Do jisté míry se samozřejmě nedá popřít, že je matematika praktická a nikdo nebude oponovat tomu, jak užitečné je umět si takříkajíc dát dvě a dvě dohromady. To ale není ta část matematiky o jejímž smyslu má pokladatel otázky pochybnosti. Tahle otázka přichází v okamžiku, kdy tazatel přestává být schopen pochopit problém. Což není špatně. Přinejmenším pokud ta otázka pochází z jeho hlavy, pak se jen zřejmě mozek pokouší najít pochopení jinou cestou. Druhý ale neposedník se bude stejně ptát na tutéž otázku pouze proto, aby se vyhl výuce jako takové... Nemusí být vždy úplně snadné rozpoznat o který případ se jedná a tedy zvolit správnou variantu odpovědi.

Já si na matematice cením především toho, jak sem si díky prvotnímu impulsu logiky na matematice byl schopen vystavět své logické uvažování. Pravda se ale taky určitě nenachází tam, kde se tvrdí, že je tak zásluhou vzdělávacích plánů na základní škole. Totiž ony schopnosti, které byly potřeba ke zvládnutí takové látky leckdy nepotkali školáky ani do konce středních škol. Možná tomu tak bylo i kvůli nekvalitním lektorům či uspěchaným osnovám. Učitelům ale já osobně nic vyčítat nehodlám, i z vlastní zkušenosti vím, jak dlouhý proces to je, někomu vysvětlit dané problémy. Vyžaduje to velkou pozornost.

 

Matematika má své krásy. Kéž bych dovedl říci, zda matematiku člověk objevil, či vynalezl. Kdyby se přeci jen dalo říct to druhé, je doslova fascinující jakým směrem nás skrze pravidla vede, aniž bychom to byli schopni předpovědět a jak prakticky popisuje realitu. Neméně zajímavý je první koncept, na němž se hravě postaví argument, že matematika stojí za vším. Je praktická, logická i inspirativní. Jedna a jedna jsou dvě. Pak je tedy jasné, že jedna a dvě jsou tři. Nasobit znamená vícekrát sečíst, umocnit zas několikrát snásobit. Vede nás do hloubek poznání o světě, na kterém žijeme, tříbí myšlení, pokládá otázky. Problém obchodního cestujícího se ptá, jak zvolit nejkratší trasu při návštěvě libovolného počtu měst. Lámeme si pod heslem "N vs NP" hlavu s tím, zda je stejně složité získat nějaký výsledek a ověřit jeho správnost. Hledáme způsob, jak ověřit prvočíselnost libovolného čísla nebo najít jakékoli prvočíslo podle toho, kolikáté je v pořadí. Desítky, stovky, tisíce otázek, leckdy i jistě mnohem zajímavějších pro nematematika než ty, které jsem si tu v tuhle chvíli byl schopen vybavit. Mimojiné již řadu otázek vyřešila.

Vpodstatě všechny znalosti, které vám byly řečeny ve škole jsou odpovědi na otázky jednou položené a po druhé zodpovězené. Leckdy jsou výsledky velice zajímavé, jindy poslouží k zodpovězení jiných zajímavých otázek. Čím víc toho totiž víme, tím víc si uvědomujeme jako málo toho víme a že odpovědi produkují další otázky. Sokrates pochopil, že nikdy nevíme, k čemu nám bude rozumět. To zjistíme, až teprve když doopravdy porozumíme.