Opět vrazi

Dobrá, dobrá, dobrá. Vím, že jsem se nechal unést emocemi v okamžiku, kdy jsem vulgárním výrazem označil někoho, kdo sdílel z mého pohledu hloupé video. V tomto videu si parta Tureckých dětí okolo deseti let vyskakovala na dalšího kluka stejného věku pravděpodobně z Německa. V Německu existuje relativně početná skupina Turků (2,5 ,mil.), kteří se sem nastěhovali v době rozmachu německé ekonomiky a tím pádem v době, kdy Německo potřebovalo velké množství migračních pracovních sil na jednoduché práce. Ještě před Turky do Německa migrovalo velké množství muslimů z bývalé Jugoslávie. Tak v Německu vznikla muslimská komunita (cca. 4 mil.) Bez výučních listů a bez řádného vzdělání v německém jazyce se však po menším úpadku ekonomiky pochopitelně propouštělo. Ani za rozmachu se lidem bez vzdělání příliš neplatilo, čili se jejich sociální zázemí nezlepšovalo - nehledě na to kolik z nich posílalo peníze rodinám v domovské zemi - nýbrž se z nich po propouštění stala sociálně slabá skupina. Sociálně slabá skupina je tradičně spojována s kriminalitou a zneužíváním sociálních dávek. A je to částečně tak. Sociálně slabými se určitě nestali zdaleka všichni ale téměř všichni, kteří se jimi stali jsou imigranti - chci přiblížit o čem mluví ty statistiky, které užívají pravičáci. Dále k tomuto jevu přispívá mládež, takže tu oprášíme i trochu pedagogiky. Důraz na vzdělání zejména mladých imigrantů, ale i běžné populace je totiž klíčový pro úspěch integrace.

Mládí je složitá věc, vlastně dokonce i věda. Krom divokosti je to taky mimořádně citlivé období z hlediska pocitu sociálního přijetí. Jak známo, u nás je mladiství chráněn zákonem a odpovědnost za zločiny částečně přebírají rodiče. Je tomu tak z dobrého důvodu. Statisticky jsou tendence ke zločinům v tomto období daleko silnější než v dospělosti. Zatímco tedy dospělý přistěhovalec, který si sice neprojde naším (západním) vzdělávacím programem a nezná jazyk, má alespoň již vštípeny nějaké morální standarty, mladý si bude muset projít školstvím v cizím jazyce, ve společnosti spolustudentů od kterých se liší, a to nese svá úskalí z obou stran. Pokud jde o děti velmi mladé co projdou například německým školstvím, čeká je naštěstí o něco méně útrap, protože jsou lépe vybaveny pro proces učení a v Německu je společnost relativně tolerantní a soucitná, ale stále nejde o rodný jazyk kterým s nimi a mezi sebou hovoří rodiče, a hlavně; o čím mladších dětech se budeme bavit, tím náchylnější jsou k vyjadřování se rasisticky vůči sobě navzájem. Rasismus vyžaduje tvrdou odpověď ze strany rodičů i učitelů, protože páchá obrovské škody je-li aplikován opakovaně a dlouhodobě, na duchu jeho oběti jde-li o dítě. Páchá škody i na dospělém, ale ten se s tím už vyrovnat zvládne lépe. A nakonec tu máme skupinu dětí které mluví jazykem, s rodiči kteří již mluví jazykem, a tato skupina hledá ve vědomí své vlastní odlišnosti svou duchovní identitu. Většinou se kloní k mírnému islámu ale výjimečně se nacházejí i extrémní skupiny. Tyto děti se ale výlučně (to zdůrazňuji) ve státech které momentálně protestují proti přijímání uprchlíků nejhlasitěji téměř nevyskytují. Takové příklady existují mezi (světe div se nejbohatšími) státy s velmi početnou základnou migrantů. Takové státy se čas od času setkávají s terorismem. Ve skutečnosti je případů velmi málo, jen je o nich hodně slyšet v souvislosti s dobovými tématy. Tito extrémisté se snaží vést válku s nevěřícími a proto oslabují hlasitými činy důvěru nemuslimů vůči muslimům samým, posilují vzájemnou nevraživost a bohužel se jim to daří.

Rasismu jsem se dnes nechtěl věnovat v takové míře, ale upozorňuji, že v ČR máme problém. Skutečně si sáhněte do svědomí, protože začínat rozhovory větou „Nejsem rasista, ale...“ je už skoro definice rasisty. Ne každý kdo to řekne je rasista (99 % je), ale každý rasista tohle řekne. Antropologie nás měla dávno naučit, že žádný člověk není méněcenný na základě své rasy, kultury nebo náboženství. V České republice je nabádání k rasové nenávisti zločinem, dále v Čechách platí listina lidských práv a svobod, k nimž mimo jiné patří svoboda náboženského vyznání, máme mechanismus pro udělování azylu právě z toho důvodu, aby lidé kteří pod tlakem bídy nebo války ve své zemi našli slušný život třeba tady, nebo kdekoli si vyberou. Česká republika se stala součástí EU, z níž roky těžila nemalé výhody, dále OSN, NATO, Vyšegrádská čtyřka, atd. Součástí všech těchto uskupení jsme, a pro každou z nich se vzdáváme části své suverenity a zavazujeme se plnit některé závazky. Ani ke kvótám se tu sáhodlouze nehodlám vyjadřovat, protože došlo ke hlasování, v němž padlo rozhodnutí. Toto rozhodnutí koná ve prospěch jižních hraničních zemí EU, které jsou přeplněny uprchlky a nutně potřebují od této zátěže odpomoci. Nelze nechat zrezivět články řetězu na kterém sami visíme. Je-li na základě kvót ČR povinna přijmout tři tisíce azylantů, což v celkové populaci tvoří 0,03 %, nevidím problém. Vzhledem k celé Evropě, kde žije bezmála půl miliardy lidí tvoří ty čtyři miliony uprchlých Syřanů 1 % celkové populace. Opravdu se zde nebavíme o nijak podstatném populačním boomu, alespoň ne dokud je všechny nenecháme na krku pár nejchudším zemím EU tak, aby tam žili hlava na hlavě bez dostatku potravy a vůbec důstojnosti. Lidi si špatně vykládají to, jak chybují média. Média se nesnaží nám lhát, snaží se nás zaujmout. Tím, že se tolik mluvilo o islámu, teroristech a uprchlících v nás vyvolali strach. Teď se snaží regulovat škody které tím napáchali tak, že dávají zřetel na lidskost a solidaritu.

V jistý okamžik je každý migrant ilegál. Jednotlivé země nestíhají vyřizovat žádosti o azyl a lidé o kterých se tu bavíme přišli pěšky a nemají se kam vracet. Na základě toho, že je zde někdo ilegálně je mu nabídnuta možnost zažádat o azyl a je umístěn do detenčního nebo uprchlického tábora. V některých táborech v Německu je nadpočet lidí. Málo jídla, málo pití, režim – vězení pro lidi, kteří nespáchali nic odsouzeníhodného. Samy máme vyzkoušeno co způsobíme, nasypeme-li určitou národnost do jedné oblasti města. Když to vezmu jinak, kdyby čtyři miliony Čechů kamsi před čímsi prchalo a prošli by si stejným existenčním paskvilem jako tihle lidé – tzn. čtyři roky v narvaném uprchlickém táboře v Turecku nebo Libanonu, cesta přes státy EU ve kterých po nás budou házet slzný plyn, gumové projektily a budovat žiletkový plot, cesta tisíc kilometrů pěšky na sever a zima za dveřmi (tohle si možná ani pořádně neuvědomují, jak je tu v tomhle období), velká část z nás se morálně pokroutí. Spáchám-li zločin, měl bych být samozřejmě odsouzen. Vedle toho ale za můj zločin nemůže přece nést odpovědnost zbytek tábora nebo dokonce celý národ; historie nás měla naučit, že neexistuje kolektivní vina, jen vina jednotlivců. Největší sranda to je, když zjistíme, že ve vězení v Evropě se ve výsledku žije lépe než v táboře v Evropě. Češi v minulosti také migrovali před socialismem i nacismem, nemigrovali však nikdy v takovém počtu, aby nebylo možné s nimi zacházet dobře a migrovali právě do zemí, které dnes bez keců uprchlíky přijímají – jsou tam na migranty zvyklí. Kdybych tak měl tušení kde se v lidech bere ta úzkostná nedůvěřivost k čemukoliv co je jen tak málo odlišné, jako další člověk.

Ze Sýrie uprchly čtyři miliony uprchlíků. Česká republika příjme tři tisíce. Jaké vlastně existují možnosti, jak bránit lidem v přechodu přes hranice? Pronásledování a chytání, rozsáhlé hraniční kontroly, následně zavírání do táborů (které mají omezenou kapacitu). Dopadnout to může jedině tak, že se na území České republiky vyskytne nekontrolované množství bezejmenných mužů, žen a rodin s dětmi, o kterých nikdo z úřadů nebude mít šanci vědět, což povede k jistým jevům. V srdcích a myslích lidu ČR se hrabou paraziti se jmény, jaká je mi stydno vyslovit, kteří pouhými řečnickými fauly docílily tohotéž, oč se snaží terorismus. Znesvářit kultury. Značná část Čechů (i když naštěstí zdaleka ne většinová) pohrdá určitou skupinou lidí dokonce dříve než většina z nich měla šanci jakéhokoli tohoto člověka poznat. To jsou jevy známé z dob předešlých a všechny jsou z historického hlediska naprosto fatálních důsledků. V minulosti jsem se vyjádřil k nenávisti tak, že sdílí-li ji velká část populace, přestává pro tuto část populace náhle být člověk člověkem, nýbrž pouhým hmyzem, který je zapotřebí vyhubit. Protože po lidech, kteří nejsou pod kontrolou úřadů a nemají zde známosti, se nikdo nebude shánět, odpadá i velká část strachu z odhalení. Dojde k zabíjení.. Toho jsem se bál už před tím, než začali pravičáci v Německu zapalovat domy o nichž se proslýchalo, že budou ubytovnami pro uprchlíky. Je to k smíchu, protože 400 případů žhářství už má na svědomí pěknou řádku ubytovacích prostor a nedostatek ubytovacích prostor je důvod zvýšení kriminality v táborech. To jsou také holá statistická fakta. Sranda se statistikou je ta, že statistika není žádná sranda. Se statistickými daty se dá pracovat tolika mizernými metodami z nichž vychází toliko mizerných závěru, že nakonec použití statistiky určitými osobami se rovná půjčení zápalek tříletému dítěti ve stodole. Aspoň mám další argument proč je super se učit matiku. Zločinnost lidí, kteří do Německa migrovali před lety ve skutečnosti není větší než zločinnost rodilých Němců. Bavíme se o době před migrační krizí, což nevypovídá nic o současných utečencích – to na rozdíl od lidí, kteří raději prezentují opačný výsledek uznávám, vypovídací hodnotu to má pouze o úspěšnosti Německé integrační politiky; ale jsou i některé nežádoucí jevy, např. násilné zločinnosti se migranti dopouštějí častěji než průměrná populace. Je to i důsledek rasismu, i kulturních odlišností.

Muslimovi je nemilé odvážné oblečení na kterém my nic špatného neshledáváme. Tedy, i řada lidí u nás to může považovat za obscénní, ale v zájmu svobody to nelze odsoudit. Není nic jiného zapotřebí, než si ujasnit pravidla hry. Čechovi je pravděpodobně obscénní mnohoženství. Jsou ale případy polygamistů a sukničkářů i u nás, kteří by se mnohoženství ze zákona nebránili. U nás si, na rozdíl od muslimských zemí, totéž mohou dovolit i ženy. Ty ovšem u nás nazýváme o mnoho méně přitažlivými názvy než sukničkáře, což také svědčí o postoji téhle společnosti k rovnoprávnosti žen. Vlastně ve všem co se předkládá za rozdílné je cítit i trochu společných rysů, že? Zda je naší svobodou spát kdy chceme s kým chceme není z právního hlediska pochyb. O tom, ale, jak by to vypadat nejspíš mělo, má doufám v povědomí každý z nás. Na druhou stranu, přesuneme-li muslimské ženy pod naše zákonné normy, tak alespoň ony budou pro změnu chráněny právem před tím, co mohli některé doposud denně zažívat, a čeho se my tolik obáváme.

Já mám nápad. Dneska si vymyslím termín. Třeba neoterminologie. Termín neoterminologie bude spadat do podmnožiny neoterminologie, takže to bude množina obsahující sama sebe a další prvky. Takže kromě sebe sama bude obsahovat termíny jako pražská kavárna, sluníčkáři, pravdoláskaři, rusofilové, rusofobové, zkusím se podívat taky na pojem populismus a jeho nový smysl plus nesmí chybět pojem politická korektnost.Těmhle pop-termínům se ale asi budu věnovat až příště, protože jinak tohle zaboha nedokončím. Facebook lže a já vám děkuji za přečtení, mimochodem.

Bože, Ty nejsi...

Když jsem psal článek s nadpisem "Kdo by se ptal proč tu jsme, kdybychom tu nebyli?", ještě jsem si tak docela nebyl vědom existence pojmu antropocentrismus, jež produkuje otázku předchozí té mé: "Jak je možné, že je vesmír tak skvěle nastaven, že jsme tu schopni žít?", což je otázka nepřesně se domnívající, že existuje jen jeden vesmír, a že nejsou další, ve kterých by se na stejnou otázku neměl kdo ptát. K podobné otázce jsem se vrátil v článku "Nač nevysvětlitelný bůh vysvětlující existenci vesmíru". Přiznávám, ačkoli je to v současnosti riskantní, jsem ateista, bezvěrec, popiratel. Víte, všechno, co je doposud tvrzeno o tom, jak vznikl vesmír, je v podstatě jen zatím nevyvrácená teorie, podobně jako Bůh. Bůh, totiž, se za ta léta naší existence přenesl ze zcela reálné záležitosti, ve prospěch svého přežití, narozdíl od vědeckých teorií, do jakési emotivní sféry. V Bibli teprve od té doby je vše symbolikou a jediné co zůstává spjato s realitou je Ježíš a tato kniha knih, zatímco bůh stojí nad tím vším co známe a jsme schopni vnímat. Na druhou stranu, k mému štěstí, jsou mnohdy mezi věřícími tací, kteří si existenci nadbytosti vyargumentovávají na základě podoby reality, jaká je. Láska, krása přírody, existence života, souhra a harmonie vesmíru. Minimálně takovým bych dneska chtěl vetknout v mysl několik ateisticko-skeptických myšlenek.

Začít bych asi měl omluvou

Omlouvám se všem, kterých bych se následujícími slovy mohl dotknout, ale apeluji na vaši důstojnost jako inteligentní bytosti, abyste se nepokoušeli vysvětlovat svou bohavěrnost a jeho existenci pomocí takových nesmyslů, neboť vše, co se takovým způsobem pokusíte použít, vám dřív nebo později bude vyvráceno vědecky a vy se tímto předem odsuzujete k tomu, být tím kdo se pletl. Jedno je na lidské bytosti bezesporu známo - touží věřit alespoň v něco už ze své podstaty. Tudíž to, co vám zcela jistě nechci sebrat, je víra samotná - to nelze a já ani nechci jednat navzdory vaší spokojenosti. Mám vás totiž rád. Bude vám ale muset stačit ta nehmatatelná podstata vašeho náboženství či víry. Jistě zjistíte, pakliže se začnete více zajímat, jakou hloubku nabízí různé religiozní teze, aniž by se pokoušeli svázat s realitou.

Zlobivý ateista

V okamžiku, kdy si člověk uvědomí vrtkavost všech těch dodaných důkazů, a snaží se najít skutečnou realitu, na níž si ale nemůže sáhnout, vidět ji nebo vnímat jakýmkoli jiným smyslem, je prověřeným postupem se oprostit ode všech stereotypů, předsudků a obzvláště obtížně i emocí, a stát se na okamžik objektivním. V onom čase jsem se začal bránit těm nejsilnějším motivacím k náboženství, jako je strach z toho, že je po smrti konec, že jsme tu osamělí, že jako mýlící se nevěřící mohu nekonečně mnoho ztratit v pekle. Uvědomil jsem si, že vyjma poslední takzvané Pascalově sázky, je to jedno. Jednak to tak buď je, nebo ne, nezávisle na mé víře a druhak mi na druhý pohled ta představa přestala připadat tak strašidelná. U poslední Pascalovy apologetiky jsem se pozastavil až nedávno a uvědomil jsem si, že ano, vírou zachráním svou duši, ale která z nich by to tedy měla být?

Před Islámem bylo Křesťanství, před ním Judaismus, před ním pohanská a kmenová božstva, VŽDY specifická pro konkrétní geografickou polohu, nebo sledující migrace a misionářské výpravy. K tomu mnohá náboženství souběžná, z východu a taková, o kterých jsem nikdy neslyšel. Takže prvním indikátorem nám budiž to, jak mnoho náboženstvích je. Potvrzuje nám to fakt, že člověk raději věří než nevěří. Indukuje to ale i další pochybnosti - když každý říká něco jiného, kdo má pravdu? Má ji vůbec někdo? Je počet lidí, kteří věří v jedno důsledkem toho, že tomu věřit mají, nebo toho, kolik sil bylo vynaloženo na to, aby věřili? Víte, problém je v tom, že způsob jakým se opovažuji tu pochybovat je vzhledem k víře špatný. Boží milost musí totiž člověk vnímat právě srdcem - svou emocionální stránkou. Možná že je naším hříchem ztráta víry - teprve poté vidíme ostatní možnosti. Ale co takový zatracenec jakým jsem už pak zmůže.

Paradox prvního hybatele a lidskost z boha jdoucí

To, jak daleko vidíme do vesmíru je bohužel omezeno fyzikálními zákony, jímž podléháme. Nikdy neuvidíme dost daleko, ani nad rámec vesmíru, a tak tu vždy bude prostor pro mýtus, nikdo totiž jiným způsobem nedovede odpovědět na otázku kdo (nebo co) dalo z ničeho vzniknout něčemu. Takovému argumentu do karet hraje fakt, že vesmír vznik před 14 miliardami let. Ano, vesmír vzplál - ale o tom, že vzplál z ničeho nikdo neřekl ani slovo (opravdový nepořádek v tom začne dělat teprve fakt, že před tím neexistoval čas, takže použité slovo "předtím" nedává smysl). Možná že na vzdory blízkosti podstaty termínu "nic" člověku, oproti "nekonečnu", je skutečné spíše to druhé - jak by mohlo "nic" existovat? Možná že je nám nic myšlenkově bližší jen tím, že jsme mu blíž jako bytosti v rozměrech univerza. Nakonec moje první otázka: Nač potřebujeme osobu existující věčně, vždy a všude na to, abychom vysvětlili existenci vesmíru, když takovou osobu můžeme z úvahy klidně vypustit a říct, že nějaká forma vesmíru existovala věčně, vždy a všude, čímž máme o jeden paradox méně. K víře nás táhne jen naše lidskost.

Hodně ateistů se domnívá, že být věřícím je snazší. Jejich hříchy budou odpuštěny, jejich konec bude začátkem něčeho nového a i ti největší osamělci jsou si vědomí, že jsou někým milováni. Nevěřit znamená nebýt schopen odpovědět na vše, nevědět co je správné a co ne, lásku si vydobývat a ztrácet u chybujících lidských bytostí pouhých. Ale život takového člověka tím, že má otázky a pochybnosti se mi přeci jen zdá o něco více naplňující. Jeho lidskost, pakliže za něco stojí, nevychází z božstva a může na ni být právem pyšný. Za své hříchy se stydí jen sám před sebou. Já nevím. Možná toho každý není schopen, možná nikdo, a i já se sám v sobě pletu. I kdyby to tak bylo, tak jsme holt jen pouhá zvířata. Zvířata zlo nepáchají.

Spravedlnost, vzdor, válka.

Ve snaze najít způsob jak se osvobodit z kolotoče konfliktů stojících životy mě ve slabou chvilku napadla otázka, proč že se vlastně vedou tyhle války, a musel jsem si vrazit facku. Důvod je totiž příliš jasný - pro moc a bohatství. Důležitější je otázka proč se vlastně ti obyčejní a vesměs slušní lidé, kteří tyto války bojují rozhodnou podpořit takovou motivaci. Odpověď je, že přesně tohle neudělají.

 

Slýcháme, že spravedlnost je slepá. To je ta, která se řídí pouze tím, co je jí bezesporu známo. Skutečná spravedlnost ale taková není. Ve skutečnosti je v nás zakódována vševědoucí, tvrdá, leckdy až krutá spravedlnost v jejímž prosazování je každý jedinec žalobcem, soudcem i katem. Je to tak z dobrého úsudku přírody, která tak jedná ve prospěch člověka jako tvora utvářejícího smečku. Nedělejme si iluze, že jsme jiní než kterékoli další zvíře. Je to v nás tak hluboko zakořeněno, že bylo zapotřebí tento jev uvažovat v právním rámci jako pojem polehčující okolnosti pro případy vyšetřování násilných činů. Zločin z vášně, dočasné pominutí smyslů, atp. Tvrdé tresty prokazatelně účinně odrazují od porušování pravidel. Vztek, strach, touha, to z nás konec konců dělá lidské bytosti, pohání vpřed a obávat bychom se spíše měli těch, kteří tyto emoce nemají, a ti, kteří jsou řízeni chladnokrevným rozumem. Jsou lidé o lidských pohnutcích tak dobře informováni, že jsou je schopni používat proti těm, kteří tak dobře informováni nejsou. Je s námi neuvěřitelně efektivně manipulováno

Lidí už je strašně moc. Jistě se třeba o partách přátel dá stále uvažovat jako o smečkách ale všichni jsme taky spjati s městem, či velkým množstvím lidí kolem sebe. Z hlediska větších skupin jsme spíš stádo. Je to mimo jiné i z velké části otázka toho, s čím se ten který člověk nejvíce identifikuje. Naštěstí v tak velké skupině bytostí jako je tahle z pro mě neznámých důvodů fungují záchranné mechanismy známé asi především sociologům. Je vlastně zvláštní, když není znám důvod, proč by se mentalita lidí měla chovat podobně jako fyzikální jevy, je ta podobnost často až dech beroucí. Ke každému velkou skupinou zastávanému názoru existuje nějaký kontra, stejně jako říká - tuším že - první Newtonův zákon o silách. Názor je tedy síla a její velikost závisí na tom, kolik lidí je schopno se s ním ztotožnít a zastupovat jej svým hlasem.

Náhle se jednotlivec, člověk, ocitá vprostřed takového stáda, přidává ruku a hlas k posílení názoru, nesejde už na tom, zda správnému či špatnému, člověk totiž slepne strachem a vztekem, přestane v záplavě patetických projevů věnovat pozornost věcným argumentům, nebo prosté lidskosti a dobroty srdce. Pakliže někdo odmítá kompromis, napětí se musí zákonitě stupňovat. Toho všeho jsme v současnosti svědky, navíc i na horizontu nedaleké budoucnosti podvědomně tušíme dík stoupajícímu násilí a roztržkám něco zlého. To nutí jedince neustupovat, co když ztratí i to málo, co jako běžná z ruk do úst žijící bytost má. Ustupovat nebude nikdo, protože každá taková síla směruje strach či vztek předem určeným směrem. Stačí nakreslit obrázek reality správným způsobem.

Takže tak. Kompromis a chladná hlava.

K čemu nám to bude?

...mě rmoutí slyšet ve školách zrovna v hodinách matematiky. Do jisté míry se samozřejmě nedá popřít, že je matematika praktická a nikdo nebude oponovat tomu, jak užitečné je umět si takříkajíc dát dvě a dvě dohromady. To ale není ta část matematiky o jejímž smyslu má pokladatel otázky pochybnosti. Tahle otázka přichází v okamžiku, kdy tazatel přestává být schopen pochopit problém. Což není špatně. Přinejmenším pokud ta otázka pochází z jeho hlavy, pak se jen zřejmě mozek pokouší najít pochopení jinou cestou. Druhý ale neposedník se bude stejně ptát na tutéž otázku pouze proto, aby se vyhl výuce jako takové... Nemusí být vždy úplně snadné rozpoznat o který případ se jedná a tedy zvolit správnou variantu odpovědi.

Já si na matematice cením především toho, jak sem si díky prvotnímu impulsu logiky na matematice byl schopen vystavět své logické uvažování. Pravda se ale taky určitě nenachází tam, kde se tvrdí, že je tak zásluhou vzdělávacích plánů na základní škole. Totiž ony schopnosti, které byly potřeba ke zvládnutí takové látky leckdy nepotkali školáky ani do konce středních škol. Možná tomu tak bylo i kvůli nekvalitním lektorům či uspěchaným osnovám. Učitelům ale já osobně nic vyčítat nehodlám, i z vlastní zkušenosti vím, jak dlouhý proces to je, někomu vysvětlit dané problémy. Vyžaduje to velkou pozornost.

 

Matematika má své krásy. Kéž bych dovedl říci, zda matematiku člověk objevil, či vynalezl. Kdyby se přeci jen dalo říct to druhé, je doslova fascinující jakým směrem nás skrze pravidla vede, aniž bychom to byli schopni předpovědět a jak prakticky popisuje realitu. Neméně zajímavý je první koncept, na němž se hravě postaví argument, že matematika stojí za vším. Je praktická, logická i inspirativní. Jedna a jedna jsou dvě. Pak je tedy jasné, že jedna a dvě jsou tři. Nasobit znamená vícekrát sečíst, umocnit zas několikrát snásobit. Vede nás do hloubek poznání o světě, na kterém žijeme, tříbí myšlení, pokládá otázky. Problém obchodního cestujícího se ptá, jak zvolit nejkratší trasu při návštěvě libovolného počtu měst. Lámeme si pod heslem "N vs NP" hlavu s tím, zda je stejně složité získat nějaký výsledek a ověřit jeho správnost. Hledáme způsob, jak ověřit prvočíselnost libovolného čísla nebo najít jakékoli prvočíslo podle toho, kolikáté je v pořadí. Desítky, stovky, tisíce otázek, leckdy i jistě mnohem zajímavějších pro nematematika než ty, které jsem si tu v tuhle chvíli byl schopen vybavit. Mimojiné již řadu otázek vyřešila.

Vpodstatě všechny znalosti, které vám byly řečeny ve škole jsou odpovědi na otázky jednou položené a po druhé zodpovězené. Leckdy jsou výsledky velice zajímavé, jindy poslouží k zodpovězení jiných zajímavých otázek. Čím víc toho totiž víme, tím víc si uvědomujeme jako málo toho víme a že odpovědi produkují další otázky. Sokrates pochopil, že nikdy nevíme, k čemu nám bude rozumět. To zjistíme, až teprve když doopravdy porozumíme.

Vlastním, tedy jsem

Snad právě proto, že právo na majetek, jeho ochranu a hromadění má tak pochybný morální původ máme pořád ve společnosti hojnost zlodějů. Ten nejasný původ se vztahuje zejména k majetku půdy a pozemku. V době, kdy Země neměla jediného majitele, co koho opravňovalo si zabrat její kus pro své účely? Obdělávám a pěstuji zde obilí, chovám dobytek, proto je teď tahle půda má a budu na ní bydlet... Je v tom minimálně cítit rozpor, či snad irelevance. Právo na majetek v podobě movitých předmětů se snad hájí lépe, vyrobil jsem si, zaplatil jsem si, vyměnil jsem se sousedem za tohle a tamto (popř. ukradl jsem si :). Jenže takový majetek podléhá stejné logice, jako nemovitost, pouze s tím rozdílem, že materiálu použitého k výrobě předmětu je víc než dostatek a obnovitelné množství. Stále se může podařit přehnaným využíváním suroviny vyčerpat její zásoby, zejména odkloníme-li se z principu "potřebuji k přežití". Nesnadno si přiznáváme, že co v západní kultuře přebývá v jiných částech světa chybí. Chybí toho dokonce tolik, že se musí pod záštitou politické či náboženské ideologie místní lidé ohánět puškou.

A jsme v současnosti.

Podobným způsobem jako jsou blízkovýchodní kultury nuceny se bránit hladu a strádání regulací válkou jsme i my jako rádoby pokrokové kultury při pomyšlení na příliv imigrantů nabádáni ke xenofobii. V jistém smyslu jsme si ovšem mnohem více podobní, než si umíme přiznat. Každý jedinec nehledě na kulturu, společnost a náboženství je poháněn stejnými zvířecími pudy. Na této úrovni jsme odlišní jen nepatrně, v rozložení sil toho a onoho temperamentu. Na vyšší úrovni interakce mezi sebou posuzujeme sami sebe skrze racionalizaci a ty,  kteří jsou natolik kulturně a nábožensky odlišní,  že jejich způsobu racionalizace nerozumíme, chápeme pouze jako masy ovládané pudy. Problém takových zemí spočívá v hluboce nedostatečném vzdělání i co do historie a globálního povědomí, tak do ostatních odvětví nám snadno přístupných znalostí. Pakliže nemají informace jako my, přebírají nekriticky informace od hlasitých soukmenovců z řad jim blízkých, avšak lhářů a buřičů. Netvrdím, že bychom se od sebe navzájem neměli učit. Nevím, zda máte stejnou zkušenost ze základní školy jako já, ale co si myslíte, že se od sebe učitel a žák naučí, pokud se navzájem nenávidí?

Patří tahle země nám?

Možná nás tu žije dost, ačkoli v jiných zemích žije mnohem víc lidí. Bavme se raději o příjmech a zdrojích téhle, případně jiné země s vysokým životním standardem. Je otázkou, zda značná část příjmů přicházejících sem není takřka vysávána z těchto zemí. Je mimo jiné známo, že důsledkem našeho liberalismu vlastní 1% populace 99% financí, takže sami sebe vinit nemusíte. Nedovedu říct, jaký by byl správný poměr rozdělení majetku ale tohle se zdá být až příliš, vzhledem k těm zemím, kde horko těžko naleznete rádio či kvalitní školství. Oni i my bychom se mohli mít lépe při vyrovnanějším poměru. To způsobil samotný pojem majetku.

Čistý majetek.

Muslimové mají Aláha a Korán, Křesťané Ježíše a Bibli, Ateisté mají svou důstojnost. Nápad je něco, co tím, že je mé, nemůže nikdo bez mého vědomí užívat, nehledě na to, zda jsem jeho strůjcem já, či jsem jej od někoho koupil. V jistém smyslu tak, jak o něm legislativně smýšlíme, když mluvíme o duševním vlastnictví, se podobá nemovitosti - je pouze jeden a smí být využíván jen jedním majitelem nebo s vědomím toho majitele. Nebo je naopak volně přístupný, jako řekněme freeware, jehož příkladem mohou být hodnoty té a oné kultury, jež si kdykoli můžeme vzít za své, či ne. Narozdíl od nemovitosti není fyzicky omezen, čili je možné jej jak záměrně, tak třeba i nevědomky kopírovat. Sekvence not, dat nebo slov - myšlenka - má oproti fyzickému majetku jednu obrovskou sílu: zatímco to, jak jsme prve uvažovali o přivlastnění majetku je v podstatě krádež, tento "nápad" je výtvor ryzí mysli, nestojící na ničem fyzickém - ukradeném. Pravděpodobně mohl vznikat s pomocí nástroje, a pomocí jiného nástroje být zaznamenán, ale to snad není příliš.

Účelem tohoto příspěvku vlastně nebylo v žádném případě kritizovat někoho, kohokoli, ikdyž svůj názor na dění ve světě mám a zdejší relativistický pohled má ještě značnou převažující nadstavbu. Původně jsem se chtěl obrátit k otázce šíření filmů, textů a muziky na internetu a myšlence, že takové majetky mají v podstatě mnohem větší morální váhu než majetek fyzický. Ale když už jsem se otočil na Islám, chtěl bych říct, že naším nejcennějším a přitom volným duševním majetkem jsou naše hodnoty. Snažit se je "prodat" je zlodějna a vnucovat bude vždy kontraproduktivní. Bude lepší, když si je zájemci sami vezmou, a my se raději zamyslíme, proč problémy dneška vůbec vznikly a jestli je ještě možné zvrátit to, čeho se všichni obávají. Já tvrdím, že tam, stejně jako tady, potřebují mít z čeho žít a znát svět okolo sebe. Islám sám o sobě není tak nebezpečně fundamentální, nebezpečné je spíš to, jaké se v souvislosti s nízkou vzdělaností a hrozbou hladomoru vytvářejí zlé systematické výklady jakožto nadstavba nad něco, co zlo není.

Charlie Hebdo a Já

Byl jednou jeden Charlie. Ten sprosťák plival na všechno, co komu a v podstatě komukoli bylo svaté, a vy jste si říkal "Abys chcíp, ty zmetku užvaněná"... A náhle byl mrtev. Věřím tomu, že o mrtvých jen dobře, takže "ano, zemřel tragickou násilnou smrtí v kaluži vlastní krve vystříknuvší z jeho hlavy po zásahu z AK-47, ale..." neuznávám, protože cokoli předcházelo slovu ale je jím zneplatněno. Pokračujete slovy: "Vždyť ten parchant plival na ně, plival na mě a plival by i na tebe, kdyby tě znal". Veškerá sounáležitost a soucit jsou pryč, zbývá jen racionalizace toho, co ti šílenci s AKčkem udělali. Dal jste jim omluvu, řekl jste redakotrům časopisu "Můžete si za to sami". Tak to bylo pochopeno, pane Halík, dost možná částo jenom díky té malé chybičce, kterou jste podle mě udělal, když jste si zvolil titulek "Nejsem Charlie", přestože si opakem toho hesla zvolila zbylá ovčácká populace vyjádřit soucit s mrtvými.

Neberte mě zle, nejsem v žádném smyslu vaším odpůrcem a přesto, že mě není možné nečím takovým, jako je Charlie Hebdo urazit, zároveň nechápu jak se tím někdo může cítit být uražen a nic mi není svaté, dovedu alespoň pochopit, že jsou věci, kterým zkrátka nerozumím. On Charlie vlastně nejenže není mrtev, je dokonce silnější než dříve a tím způsobilejší, aby pokračoval v plivání na všechno a všechny. Vždyť to není ani člověk! Mrtvých je deset čistě náhodou zaměstnanců tohoto časopisu plus dva policisté, kteří nebyli jen strážci zákona a urážejícími pisálky. Vsázím na to, že mnohdy měli rodiny, přátelé i koníčky mimo práci. Extrémisté se rozhodli zaútočit na Charlie Hebdo, ale obětmi byli tito lidé. Ohledně jejich práce je třeba mít na paměti (a přiznávám, že teď částečně reprodukuji), že forma humoru je otázka vkusu, jeho cíl je otázkou aktuálního dění a počet jeho čtenářů je seberegulativní vlastní kontroverzí. Negativní reakce je pochopitelně podle mě lepší si dovolit vyjádřit před tím, než se stane něco takového.

Napsal bych do Koránu: "A pak příjde armáda politiků se svými názory neodrážejícími nic jiného, než veřejné mínění za účelem získávání bodů pro své kandidatury a špatné nápady vyplynuvší právě z toho, že se jimi zase snaží získávat jen body pro své kandidatury a špatné nápady. Tak na Zemi poznáte, že přicházi Apokalypsa". Tihle "Jezdci" jsou parazity na všem dobrém i špatném co se na světě děje. To právě z jejich iniciativy se z Charlie Hebdo stal symbol svobody slova a tisku, přestože tím jeho kontroverzi znemožnili uplatňovat svou regulativní roli. To je možná obvykle taky role tohoto druhu politika, narušovat rovnováhu tam, kde je to nejmíň vhodné.

A proto jsem u sebe skončil s názorem, že téměř není o čem diskutovat. Nenašel jsem nic závadného na tom, co jste napsal, ačkoli chápu tu kontroverzi, se kterou jste přišel do styku. Zdaleka by nebyla taková, kdybyste do titulku napsal "Jsem napůl Charlie", nebo "Lituji všech kteří zemřeli". Jak málo stačí, aby si z textu jež čtou stovky tisíc lidí někdo vybral něco závadného. Ale aby ten text,  co jsem tu pracně a bezcíleně vyprodukoval měl alespoň malinko jiný smysl než stoprocentní souhlas musím se vyjádřit s malou výtkou.  Nesdělujte obětem terorismu, že to, co je postihlo, je důvod k zamyšlení nad tím, co dělají. V takovém případě, a obzvláště satirovi, je to totiž jeho hra a jeho život,  který mu tím diktujete a navíc vás z principu neposlechne,  protože jste mu tím volbu zamyslet se znehodnotil jako cizí nápad.

Nicméně já jsem zcela odevzdaně a kompletně Charlie, vy hloupý pábíčkáři!