Dehumanizace

Po dlouhé době se vracím k téhle publikační rovině, kterou ač nikdo nečte, beztak považuji za důležitou osobní výpověď ke světu. Měla by určitě občas i odrážet morální cítění a obavy z jevů v naší společnosti. A k tomu se právě nyní potřebuji vyjádřit, protože začínám mezi Čechy cítit zhoršené nálady. Dehumanizace je tuším poměrně nový pozorovaný jev z psychologie, který měl na svědomí mnoho masových vražd lidí určité skupiny, válečné zločiny a pogromy... Bohužel nemůžu za svým postojem stát jako psycholog a filozof, abych tím přispěl dobrému úsudku vahou vzdělance. Nu což, já nejsem zdaleka prvním člověkem, který považoval za důležité se alespoň zmínit. Jedná se o jev, který se převážně objevuje jako davový, čímž se pro jedince mnohonásobně ztěžuje dostat podnět k sebereflexi.


V první řadě vám připomenu otázku, před kterou mnozí z vás již jistě stáli. Jede-li tramvaj bez kontroly po kolejích a vy vidíte, že dozajista zabije pět dělníků na kolejích, ale vedle vás je výhybka, kterou vagon pošlete na kolej, kde se momentálně nachází pouze jeden dělník, přehodili byste výhybku? Na chvíli se nad tím zamyslete... Pravděpodobně byste výhybku přehodili, protože matematika tohoto jednání je nezpochybnitelná. A teď... Dovedete si představit, že se potom setkáte s rodiči, manželkou, dvěma dětmi, sedmiletou dcerou a devítiletým synem toho dělníka? Jak byste jim vysvětlili, že jste zabili jejich syna, manžela a otce? Když se dostaneme do takové situace, začne se naše vnímání obracet druhým směrem, tak jako kdybych otázku položil následovným způsobem: tramvaj se řítí na skupinu pěti dělníků, vy jste na mostě nad koleji a vedle vás stojí muž dostatečné velikosti a hmotnosti, aby tramvaj svým tělem zastavil, a nyní stojíte před otázkou, zda byste jej strčili pod vagon, pro záchranu oněch pěti mužů. Matematika té situace je úplně stejná. Stejně jako předtím se s vaším přičiněním změní situace tak, aby zemřela pouze jedna osoba, a nikoli pět. Přesto už většina z vás nemůže aplikovat stejný princip.

A tím jsme u zdroje problému. Kdy je pro vás jiná osoba člověkem jako jste i vy, a kdy se pro vás život některé bytosti stane pouhou matematickou otázkou. Nemálo-krát a nemálo-kde jistě v Německu za Druhé světové války zaznívalo "čím méně židů, tím lépe". Vědecky vzato je snadno zjistitelné, kdy člověk jiného člověka vnímá jako lidskou bytost nebo jako hmyz podle toho, které části mozku aktivuje při jeho posuzování. V okamžiku, kdy se nezapojí část mozku, která má na starosti společenské chování, empatii a sounáležitost s lidmi, při pohledu na útrapy jistého člověka, tak se jedná o dehumanizaci a pozorovatel by sám neměl problém danou osobu mučit nebo zabít. Tento jev je bohužel více než běžný ve válečné zóně.

Dnes se u nás řeší tolik otázek, které se týkají lidských práv a svobod s tak zbytečnou vervou a složitou argumentací, ačkoli ty humánní, rozumné a morální odpovědi jsou velice jednoduché. Mohou homosexuálové vychovávat děti? Máme na našem území potlačovat Islám? Máme Romům brát sociální dávky? Měl by stát opravdu rozhodovat z vůle lidu, nebo by měl rozhodovat morálně a rozumově? Takové otázky řešeny tímto způsobem "nestranného vyjadřování médií" vedou společnost k negativním náladám k diskutovaným skupinám a teprve potom vznikají odpovědi, jež jsou tak amorální, a dochází k plošné dehumanizaci.