Trávil jsem nějaký čas osamělým životem řemeslníka pracujícího daleko od domova a prokousával se po večerech teoriemi o tom, jak pracuje realita kolem nás. Když jsem se naposledy zabýval podobným tématem, zajímal jsem se o to, co je informace v tomto článku. Závěrem tohoto článku a mé úvahy o částicích bylo to, že se pravděpodobně dá říci o každé částici, že je defacto ekvivalentem informace. Informace, kterou nedokážeme přeložit, protože známe jen jednu její hodnotu. Jako kdybych řekl "Zrovna jsem jedl" ale nikdy neřekl kdy a kde v časoprostoru. Prázdná informace. V té době jsem to přirovnával k textu, kde potřebujeme vědět, kam které
písmeno v celém textu patří. Nestačí pouze spousta písmen, potřebujeme
také vědět, kam je umístit. Může se stát drobná chyba, ale protože slova
existují v uršitích konvencích, dokázeme prelozit i to, co není zcela
správně umístěno či zapsáno. Jenže třeba existuje funkce, kterou bychom každé informaci dokázali vypočítat její pozici. Pak každá částice obsahuje plnohodnotnou informaci i z hlediska mé dvourozměrné definice informace. Jenže ono toho je víc.
Asi nejvíc mou teorií otřásl fenomén, který ani Einstein nechtěl přijmout. Tomuto nejspíš nejslavnějšímu fyzikovy posledního století totiž nemohla na mysl přijít kvantová mechanika. Připadala mu absurdní zejména ta její myšlenka, která tvrdila, že částice nemá svou pozici, ani své vlastnosti, dokud je nezměříme. Teprve v okamžiku, kdy změříme vlastnosti nějaké částice, teprve tím částice získá svou pozici, dráhu, a jiné vlastnosti. Do té doby byly neurčité. Einstein se domnívá, že tyto částice měli své dráhy i další vlastnosti vždy dané. Tyto jeho úvahy částečně rozbil tzv. dvouštěrbinový experiment s elektrony. Je to složitější a tak se to pokusím vysvětlit později. To ale Albertovy nestačilo. Nalezl proto v rovnicích této teorie zvláštní fenomén, který si dnes osvojil název Kvantová provázanost. Tedy jednoduše řečeno, že existují dvě částice, které se vždy zachovají opačně při měření, ať jsou sebevíc daleko od sebe. To mu připadalo dostatečně absurdní, aby se kvantová mechanika podle něj dala označit za nedostatečnou. Opak se však po jeho smrti ukázal pravdou. Experimenty dokázali, že kvantová provázanost existuje a tudíž lze přenést informaci na neomezené vzdálenosti v okamžiku - rychlostí větši, než je rychlost světla.
No abych pravdu řekl, i mě to motá hlavou. Představa, že je možné, abychom v doslovné vědecké terminologii "Teleportovali" vlastnosti jedné částice na druhou, která se nacházi libovolně daleko nespadá úplně do naší představivosti. Ale hej, evidentně to takhle funguje, tak co s tím? Mám pracovní teorii, takovou, že kvantově provázané částice nejsou provázané ničím v této dimenzi. Jsou v podstatě jedním a tímtéž objektem ve vyšší dimenzi a protínají tento vesmír ve dvou prostorových bodech. To umožňuje pohyb napříč vesmírem nadsvětelnou rychlostí - skrze most kvantově provázaných částic ale co víc - a to jsme znovu čistě na úrovni spekulací mých představ - napříč časem. Mimo jiné tato kvantová teleportace dala vzniknout myšlence, že by bylo možno napříč vesmírem poslat celou lidskou bytost, ale s tím vyvstala rovněž složitá otázka. K tomu, abychom přenesli každou informaci z každé z miliard miliard částic našeho těla, musíme každou z těch částic zlikvidovat. Otázka zní, zda jsme my, živé bytosti složeni z částic, či z informací uložených v těchto částicích. To je v tomto ohledu totiž otázka života a smrti. Ale díky tomu jsem se musel nakonec vrátit k závěru toho článku co jsem dříve napsal. Je částice a informace ekvivalentem? Asi ne v tom smyslu, pokud jsme schopni kvantově teleportovat. Ale není nakonec podstatnější ta informace než ta částice? Kdyby přecijen kvantová provázanost dvou částic v našem vesmíru byla průnik spojitého objektu ve vyšší dimenzi dalo by se říci, že pakliže takto dokážeme přenést informaci, ačkoli ne částici, a to vše za podmínky "zničení informací o originálu", dalo by se předpokládat, že informace je přecijen podstatnější než částice, která ji nese.
