Bože, Ty nejsi...

Když jsem psal článek s nadpisem "Kdo by se ptal proč tu jsme, kdybychom tu nebyli?", ještě jsem si tak docela nebyl vědom existence pojmu antropocentrismus, jež produkuje otázku předchozí té mé: "Jak je možné, že je vesmír tak skvěle nastaven, že jsme tu schopni žít?", což je otázka nepřesně se domnívající, že existuje jen jeden vesmír, a že nejsou další, ve kterých by se na stejnou otázku neměl kdo ptát. K podobné otázce jsem se vrátil v článku "Nač nevysvětlitelný bůh vysvětlující existenci vesmíru". Přiznávám, ačkoli je to v současnosti riskantní, jsem ateista, bezvěrec, popiratel. Víte, všechno, co je doposud tvrzeno o tom, jak vznikl vesmír, je v podstatě jen zatím nevyvrácená teorie, podobně jako Bůh. Bůh, totiž, se za ta léta naší existence přenesl ze zcela reálné záležitosti, ve prospěch svého přežití, narozdíl od vědeckých teorií, do jakési emotivní sféry. V Bibli teprve od té doby je vše symbolikou a jediné co zůstává spjato s realitou je Ježíš a tato kniha knih, zatímco bůh stojí nad tím vším co známe a jsme schopni vnímat. Na druhou stranu, k mému štěstí, jsou mnohdy mezi věřícími tací, kteří si existenci nadbytosti vyargumentovávají na základě podoby reality, jaká je. Láska, krása přírody, existence života, souhra a harmonie vesmíru. Minimálně takovým bych dneska chtěl vetknout v mysl několik ateisticko-skeptických myšlenek.

Začít bych asi měl omluvou

Omlouvám se všem, kterých bych se následujícími slovy mohl dotknout, ale apeluji na vaši důstojnost jako inteligentní bytosti, abyste se nepokoušeli vysvětlovat svou bohavěrnost a jeho existenci pomocí takových nesmyslů, neboť vše, co se takovým způsobem pokusíte použít, vám dřív nebo později bude vyvráceno vědecky a vy se tímto předem odsuzujete k tomu, být tím kdo se pletl. Jedno je na lidské bytosti bezesporu známo - touží věřit alespoň v něco už ze své podstaty. Tudíž to, co vám zcela jistě nechci sebrat, je víra samotná - to nelze a já ani nechci jednat navzdory vaší spokojenosti. Mám vás totiž rád. Bude vám ale muset stačit ta nehmatatelná podstata vašeho náboženství či víry. Jistě zjistíte, pakliže se začnete více zajímat, jakou hloubku nabízí různé religiozní teze, aniž by se pokoušeli svázat s realitou.

Zlobivý ateista

V okamžiku, kdy si člověk uvědomí vrtkavost všech těch dodaných důkazů, a snaží se najít skutečnou realitu, na níž si ale nemůže sáhnout, vidět ji nebo vnímat jakýmkoli jiným smyslem, je prověřeným postupem se oprostit ode všech stereotypů, předsudků a obzvláště obtížně i emocí, a stát se na okamžik objektivním. V onom čase jsem se začal bránit těm nejsilnějším motivacím k náboženství, jako je strach z toho, že je po smrti konec, že jsme tu osamělí, že jako mýlící se nevěřící mohu nekonečně mnoho ztratit v pekle. Uvědomil jsem si, že vyjma poslední takzvané Pascalově sázky, je to jedno. Jednak to tak buď je, nebo ne, nezávisle na mé víře a druhak mi na druhý pohled ta představa přestala připadat tak strašidelná. U poslední Pascalovy apologetiky jsem se pozastavil až nedávno a uvědomil jsem si, že ano, vírou zachráním svou duši, ale která z nich by to tedy měla být?

Před Islámem bylo Křesťanství, před ním Judaismus, před ním pohanská a kmenová božstva, VŽDY specifická pro konkrétní geografickou polohu, nebo sledující migrace a misionářské výpravy. K tomu mnohá náboženství souběžná, z východu a taková, o kterých jsem nikdy neslyšel. Takže prvním indikátorem nám budiž to, jak mnoho náboženstvích je. Potvrzuje nám to fakt, že člověk raději věří než nevěří. Indukuje to ale i další pochybnosti - když každý říká něco jiného, kdo má pravdu? Má ji vůbec někdo? Je počet lidí, kteří věří v jedno důsledkem toho, že tomu věřit mají, nebo toho, kolik sil bylo vynaloženo na to, aby věřili? Víte, problém je v tom, že způsob jakým se opovažuji tu pochybovat je vzhledem k víře špatný. Boží milost musí totiž člověk vnímat právě srdcem - svou emocionální stránkou. Možná že je naším hříchem ztráta víry - teprve poté vidíme ostatní možnosti. Ale co takový zatracenec jakým jsem už pak zmůže.

Paradox prvního hybatele a lidskost z boha jdoucí

To, jak daleko vidíme do vesmíru je bohužel omezeno fyzikálními zákony, jímž podléháme. Nikdy neuvidíme dost daleko, ani nad rámec vesmíru, a tak tu vždy bude prostor pro mýtus, nikdo totiž jiným způsobem nedovede odpovědět na otázku kdo (nebo co) dalo z ničeho vzniknout něčemu. Takovému argumentu do karet hraje fakt, že vesmír vznik před 14 miliardami let. Ano, vesmír vzplál - ale o tom, že vzplál z ničeho nikdo neřekl ani slovo (opravdový nepořádek v tom začne dělat teprve fakt, že před tím neexistoval čas, takže použité slovo "předtím" nedává smysl). Možná že na vzdory blízkosti podstaty termínu "nic" člověku, oproti "nekonečnu", je skutečné spíše to druhé - jak by mohlo "nic" existovat? Možná že je nám nic myšlenkově bližší jen tím, že jsme mu blíž jako bytosti v rozměrech univerza. Nakonec moje první otázka: Nač potřebujeme osobu existující věčně, vždy a všude na to, abychom vysvětlili existenci vesmíru, když takovou osobu můžeme z úvahy klidně vypustit a říct, že nějaká forma vesmíru existovala věčně, vždy a všude, čímž máme o jeden paradox méně. K víře nás táhne jen naše lidskost.

Hodně ateistů se domnívá, že být věřícím je snazší. Jejich hříchy budou odpuštěny, jejich konec bude začátkem něčeho nového a i ti největší osamělci jsou si vědomí, že jsou někým milováni. Nevěřit znamená nebýt schopen odpovědět na vše, nevědět co je správné a co ne, lásku si vydobývat a ztrácet u chybujících lidských bytostí pouhých. Ale život takového člověka tím, že má otázky a pochybnosti se mi přeci jen zdá o něco více naplňující. Jeho lidskost, pakliže za něco stojí, nevychází z božstva a může na ni být právem pyšný. Za své hříchy se stydí jen sám před sebou. Já nevím. Možná toho každý není schopen, možná nikdo, a i já se sám v sobě pletu. I kdyby to tak bylo, tak jsme holt jen pouhá zvířata. Zvířata zlo nepáchají.